Stručná úvaha o sexuálním násilí v kulturně – historickém kontextu

 

Václav Koryta

 

 

 

Ve své skromné rozpravě, spíš než úvaze, jsem se snažil, i když asi trochu zmateně, ukázat průběh – vývoj sexuálního násilí (především na ženách) v kulturně – historickém kontextu na základě antropologických a archeologických dat. Pokusil jsem se pouze formou určité „genderové“ studie načrtnout to, co považuji v této oblasti za důležité.

 V poměrně nedávné době došlo k několika archeologickým nálezům, které zajímavým způsobem změnily náš dosavadní pohled na postavení žen v primitivních lidských společnostech.

Snad nejzajímavější je z tohoto hlediska nález poměrně zachovalé kostry ženy poblíž Aix-en-Provence v jižní Francii [1]. Tato kostra, stará přibližně 100 000 let (v současné době se francouzští vědci pokoušejí o upřesnění metodou elektronspinové rezonance), patří druhu Homo sapiens neanderthalensis (pozdní forma, morfologicky výrazně bližší našemu vlastnímu druhu, respektive Homo sapiens sapiens fossilis). Nejzajímavější však pro nás je, že tato žena v poměrně mladém věku utrpěla velmi těžké zranění (polytrauma dolních končetin a pánve), díky němuž byla zřejmě prakticky nepohyblivá (snad mohla s oporou ujít několik desítek metrů) a v důsledku poškození pánve zřejmě nemohla mít děti. Přesto přežila několik desítek let, což znamená, že její blízcí se o ni museli starat v situaci, kdy zřejmě nemohla být díky své invaliditě pro kmen příliš užitečná a naopak byla spíše na obtíž. Tento nález tak může velmi výrazně ovlivnit náš pohled na naše předky a jejich vztah k ženám, respektive k tělesně handicapovaným příslušníkům kmene či skupiny.

Neméně zajímavý je nález z Dolních Věstonic [2]. Zde byla při vykopávkách nalezena dobře zachovaná kostra ženy (stáří přibližně 26 000 let), která během svého života utrpěla těžké trauma v oblasti obličeje, jehož důsledkem bylo poškození mandibulo-maxilárního kloubu a paréza n. facialis. Také tato žena dlouhodobě přežila, byť musela mít velmi závažné problémy s příjmem potravy. Ještě zajímavější je, že byla poblíž jejího hrobu nalezena plastika jejího obličeje zobrazující jeho deformaci (je to zatím jediný „portrét“ z této doby, a tudíž světový unikát); atypická výbava hrobu navíc ukazuje, že tato žena zřejmě měla v kmeni výjimečné postavení – snad mohla být, podle některých názorů, dokonce šamankou.

Do třetice bych rád zmínil zajímavý nález ze záchranného výzkumu v místech, kde se dnes nachází vodní nádrž Nové Mlýny. Zde byl nalezen hromadný hrob pěti žen [3], pocházející přibližně z 2. století př.n.l. Hrob je zajímavý nikoliv tím, že ženy byly usmrceny násilím, nýbrž tím, že na kostrách byly nalezeny stopy po zhojení četných sečných zranění. Archeologové tyto stopy po zraněních spolu s výrazně masivními svalovými úpony – tzv. processus mastoideus, vypovídajícími o velmi dobře vyvinutém svalstvu, interpretují tak, že se zřejmě jednalo o ženy s velkou fyzickou námahou – možná bojovnice, válečnice. I tento nález proto nezapadá mezi naše ustálené představy o životě a postavení žen v tehdejší společnosti (nález lze zatím jen obtížně zařadit, snad post-keltská migrací Germánů již ovlivněná lokální populace).

Tyto tři příklady jsem zmínil především proto, že je na nich poměrně dobře vidět, jak se výrazně liší od ustálených schémat našich představ o životě a především postavení žen v primitivních společnostech.

Nicméně, pokud se chceme zabývat obdobím před vznikem prvních civilizací, které nám již zanechaly o svém životě informace písemné, musíme se uchýlit k analogiím – retrospektivní metodě, ke zvykům kmenů, které žijí na úrovni doby kamenné, neolitu, ještě dnes. Jako příklad může sloužit kmen Tasadayů, žijící ve vnitrozemí filipínského ostrova Mindanao. Členové kmene žijí ve velkých rodinách, čítajících až 50 členů. Sňatky v těchto rodinách nepřicházejí v úvahu, jsou chápány jako incest. Proto si mladí muži opatřují partnerky únosem dívek ze sousedních rodin. Takto získaná partnerka je bezprostředně po únosu znásilněna a stává se tak ženou a majetkem svého únosce. Toto rodinné uspořádání je u Tasadayů normou a jelikož ženy nemají v jejich kultuře žádná práva a bez odporu tento zvyk akceptují, tak se zřejmě tato tradiční společnost po tisíciletí nezměnila. Můžeme proto předpokládat, že ani u nás nebyla situace někdy před pěti či více tisíci lety jiná [4].

První psané zprávy nám zanechali staří Asyřané, jde o Chammurabiho zákoník, který přináší zajímavé informace o tehdejší společnosti. Byla to společnost, ve které jednoznačně vládli muži a ženy v ní neměly žádná práva. Žena byla buď pannou, žijící v domě otce, nebo něčí zákonnou manželkou a žila v domě svého manžela. Podle Chammurabiho zákoníku měl být muž, který znásilnil nedotčenou pannu, usmrcen, zatímco na oběť násilí bylo pohlíženo jako na nevinnou. Otázkou však je, jak byl tento zákon v praxi uplatňován, zda se týkal pouze žen z nejvyšších sociálních skupin nebo i žen z nižších tříd. Každopádně se netýkal otrokyň, které neměly žádná práva. Chammurabi řešil i problém incestu. Muž, který se dopustil tohoto přestupku, byl vyhnán z města. Jinak bylo řešeno znásilnění vdané ženy. V takovém případě jak oběť, tak útočník byli svázáni a vhozeni do řeky. Manžel znásilněné měl možnost, pokud chtěl, svoji manželku v posledním okamžiku před utopením zachránit. Naopak král měl právo, pokud si to přál, stejným způsobem zachránit útočníka, když to byl například člen jeho družiny [5].

Změnu do bezprávného postavení žen přinesla až antická civilizace. Ženám v ní bylo poprvé v historii umožněno dosáhnout vzdělání a vlastnit majetek. To se však týkalo pouze žen z vyšších sociálních skupin, postavení plebejských, byť formálně svobodných žen, se příliš nezměnilo, o postavení otrokyň není třeba se ani zmiňovat. Ženy se, především v Římě, uplatňovaly v umění a nepřímo i v politice. Zajímavý je zcela opačný vztah antické civilizace k panenství. Dívky je v době dospívání rituálně obětovaly bohům a v antické civilizaci není panenství nijak akcentováno (snad s jedinou výjimkou Vestálek, služebnic bohyně Vesty, které musely zachovávat panenství pod trestem pohřbení zaživa). Četné zachované písemné prameny ukazují, že postavení žen bylo v této době na takové úrovni, na jaké následně musely ženy čekat další dva tisíce let [7, 8].

Snad nejsvobodnějšími ženami byly v té době hetéry, luxusní „společnice“, které musely být nejen krásné a sexuálně atraktivní, ale i nadstandardně vzdělané, aby byly schopné vést na úrovni diskuse o umění či politice [9]. I když se někdy uvádí, že se jednalo o otrokyně, s tímto názorem se mnozí autoři neztotožňují, zřejmě se také jednalo o dívky z rodin svobodných občanů. Na hetéry nebylo pohlíženo jako na prostitutky (v antice byla prostituce velmi rozšířena, v latině je více než třicet výrazů pro různé typy prostituce, respektive ženy či muže zabývajícími se touto činností), na svoje povolání se dlouhodobě připravovaly důkladným a komplexním vzděláním, které začínalo již ve věku kolem šesti let. Ve srovnání s hetérami na tom byly, z hlediska svobody, hůře i ženy z patricijských rodin, které sice byly vzdělané, ovšem svobodu si užívaly pouze do uzavření manželství, pak byly již značně omezovány a jejich základní povinností bylo dát manželovi dědice. Také v antické literatuře ženy vystupují v roli hlavních hrdinek nepříliš často, většinou jsou zobrazovány jako společnice či manželky nebo milenky mužských hrdinů [10, 11].

Vznik křesťanství, zánik římského impéria a následný kulturní úpadek bohužel vrátil ženu do prakticky zcela bezprávného postavení, kdy byla opět majetkem otce či manžela. Byla dokonce vedena diskuse, zda má žena vůbec duši, když byla vlastně až ex post stvořena z Adamova žebra. Pro křesťanství byla typická nemožnost znásilnění ženy vlastním manželem – žena musela být vždy a ve všem muži po vůli. Avšak míra svobody ženy a její právo alespoň do určité míry rozhodnout o svém osudu se v 1. tisíciletí našeho letopočtu velmi výrazně odvíjela právě od jejího sociálního statusu. Znásilnění pak bylo chápáno nikoliv jako zločin vůči ženě, nýbrž vůči majetku manžela, za který byla žena považována [12].

Tímto způsobem chápalo znásilnění právo ve 12. a 13. století. Opět se však postih lišil podle sociálního statutu ženy, respektive muže, který se znásilnění dopustil. Rané anglické právo mělo pro znásilnění vysoce postavené ženy trest kastrace a smrti, případně kastrace a oslepení. Tento přísný přístup byl vynucen tím, že žena mohla dědit majetek po smrti otce nebo manžela. Majetná žena se tak stávala cílem násilníků, kterým šlo především o majetek a znásilněním se snažili přinutit ženu k sňatku. Ženy z nižších sociálních skupin zůstávaly stále bezprávné, nemluvě o poddaných, kteří byli v této době prakticky stále na úrovni otroků. Unášení žen a jejich znásilňování za účelem donucení k sňatku se v Británii vyskytovalo až hluboko do 15. století [13].

Středověká společnost byla striktně společností maskulinní a i když v 13. a 14. století již tehdejší právo ženám určitou ochranu před znásilněním poskytovalo, byla to stále ochrana spíš symbolická. Svědčí o tom například tehdejší právní úprava týkající se toho, co musí učinit oběť znásilnění: musí se neprodleně dostavit k soudu, ukázat svoje zranění, potrhané a zakrvácené oblečení, případně se podrobit intimní prohlídce čtyřmi soudem určenými ženami. Zatímco žena v takové situaci měla vše maximálně zkomplikováno, muž měl naopak obranu velice ulehčenou. Mohl například tvrdit, že: žena byla již dříve jeho konkubínou, že s ní měl styk s jejím souhlasem a že jej nyní obvinila ze žárlivosti na jinou ženu, případně mohl zcela popřít, že s dotyčnou byl v době, kterou udává. Při takovém přístupu pak není divu, že se obvinění ze znásilnění prakticky v análech téměř nevyskytují a pokud ano, lze jen vyslovit obdiv nad odvahou ženy, která se za stávajících podmínek vůbec odvážila obvinění vznést. Navíc jakékoliv obvinění mohla vznést pouze svobodná žena, pro nevolnice platil jednak Ius primae noctis (který však byl chápán mnohdy tak, že dívka se bezprostředně po menarche musela dostavit ke svému lennímu pánovi, ten si ji mohl ponechat „k dispozici“ jednu noc, ale třeba taky několik let), jednak si je mohl pro poskytnutí sexuálních služeb kdykoliv vyžádat jejich pán či osoby jím pověřené. [14].

S nástupem křesťanství se také změnil náhled na prostituci, kterou můžeme ve středověkém kontextu chápat také jako určitou formu sexuálního násilí, ženy byly k prostituci do značné míry nuceny (např. feudální pán běžně „pronajímal“ svoje nevolnice do hampejzů či hostinců). Na rozdíl od antiky však prostitutky, až na atypické výjimky, pozbyly jakékoliv společenské postavení a dostaly se na okraj společnosti [15].

Středověk prostituci toleroval v různé míře. Prostitutky v Německu byly vykázány do specifických městských částí, kde byly „domy rozkoše“ nejen tolerovány, ale mnohdy i nepřímo podporovány městskou správou. Prostituce zde byla chápána jako „řemeslo“ a příjmy z ní byly řádně zdaněny. Horší postavení měly prostitutky pouliční, které mohly svoje služby nabízet buď ve vyhrazených uličkách nebo ve stanech před městskými branami. Jinde (Španělsko) byla prostituce naopak oficiálně zakázaná a přísně se trestala. Určitá tolerance k prostituci je vysvětlována tím, že tehdejší křesťanské normy výrazně omezovaly muže; byl zakázán pohlavní styk v těhotenství, vzhledem k tomu, že ženy byly tehdy těhotné velmi často, byla tolerance prostituce určitou „úlitbou bohům“ vůči mužské populaci (zakázána byla i masturbace, takže tehdejší muži neměli příliš mnoho možnosti realizovat svoje biologické potřeby) [16].

Nástup novověku byl pro prostituci tragický. Z Ameriky se do Evropy dostala dosud neznámá nemoc, syfilis. Imunitní systém Evropanů se ještě nesetkal s podobnou infekcí (infekční agens Spirocheta pallidum), a proto onemocnění mělo ve srovnání s dneškem velmi dramatický průběh a vedlo často k smrti během několika měsíců. Největší rozšíření syfilidy je spojováno s Třicetiletou válkou, během níž se nakazily miliony lidí. Logicky nejčastějšími oběťmi byly prostitutky, jejichž stavy byly zcela zdecimovány. Situace ostatních civilních obyvatel však nebyla o nic lepší, podle dobových pramenů vojáci na taženích Evropou, především v době Třicetileté války, znásilňovali nejen ženy, ale běžně i děti a někdy i muže. Hladomorům způsobeným zdevastováním ploch osetých zemědělskými plodinami, nedostatkem pracovních sil v zemědělství a v neposlední řadě zabavováním zásob potravin a domácích zvířat vojáky vlastních i cizích armád padlo za oběť několik milionů civilistů. Hladovějící se snažili opatřit si jídlo za jakoukoliv cenu, mnohdy právě prostitucí, což vedlo pochopitelně k dalšímu šíření zákeřné choroby. Před chorobou neexistovala ochrana, tehdejší „léky“, často na bázi rtuti, byly nejen neúčinné, ale často pro pacienta i nebezpečné svojí toxicitou [17].

K povznesení „řemesla“, jak bývá prostituce v této době označována, proto dochází až v osmnáctém století ve Francii. Tato doba bývá označována jako „zlatý věk prostituce“. Ujal se v něm pojem „galantní láska“, zdůrazňující milostnou techniku a formy milostného prožitku. Nevěstky byly idolizovány a idealizovány a některé z nich (madame Pompadour, hraběnka Du Barry) se dostaly až do nejvyšších pozic na společenském žebříčku [18].

Ženy byly v Evropě v bezprávném postavení ještě dlouho po zrušení nevolnictví a Droit de Seigneur (respektive francouzského zákona o „Právu na bedra“, který dával zaměstnavateli právo na sexuální využití žen u něj zaměstnaných; v [19, 20] najdeme důkazy, že tento náhled byl běžný ještě i koncem 19. a začátkem 20. století.

Teprve změny v postavení žen ve společnosti a jejich zrovnoprávnění přinesly změny v oblasti sexuálního násilí. Je však diskutabilní, zda byly tyto změny opravdu dostatečné vezmeme-li v úvahu, že podle odhadů je policii hlášeno pouze kolem 10 % znásilnění (tento odhad se týká střední Evropy, v jiných zeměpisných a kulturních oblastech je toto procento ještě nižší) [21]. Je zřejmé, že v této oblasti bude ještě zapotřebí mnoho změnit, než ženy dosáhnou skutečně rovnoprávného postavení.

V Evropě, která je považována za kolébku moderní civilizace, docházelo bohužel ke znásilňování v masovém měřítku ještě v průběhu I. světové [22], ale především II. světové války [23]. Zločiny německých fašistů na okupovaných územích ve spojitosti s holokaustem patří k snad nejbrutálnějším v historii [24, 25, 26]. Také chování sovětských vojáků na dobytých nepřátelských územích je dnes označováno jako „znásilnění Evropy“ a je z historického hlediska svým rozsahem zcela bezprecedentní. „Osvoboditelé“ se však bohužel stejně chovali i na území spřátelených zemí (ČSR), jak ukazují nedávno zveřejněné zápisy z obecních kronik obcí na jižní Moravě, zaznamenávající četné případy znásilnění a dokonce vražd [27].

Podobné excesy bohužel zaznamenaly i pozdější válečné konflikty (Korea 1953, Kongo 1960, Alžírsko 1962, Bangladéš 1971), nejznámější je však válka ve Vietnamu (1962 – 1972); Amerika je dodnes traumatizována „vietnamským syndromem“, který vznikl, když vyšlo najevo masové znásilňování, mučení a vraždění vietnamských žen vysoce „civilizovanými“ americkými vojáky [28, 29, 30]. Podobné případy bohužel nejsou výjimkou ani v 21. století – Čečensko, Afghánistán, Irák, Somálsko, Súdán. Naštěstí dnes již mnohdy nezůstávají bez trestu (plukovník Vjagincev – 15 let za znásilnění a vraždu v Čečensku, vojín Murchinson – doživotí za znásilnění a několikanásobnou vraždu v Afghánistánu). Až se trest stane pravidlem i v afrických zemích, můžeme očekávat zlepšení i tam [31].

Mnoho autorů bohužel popisuji případy znásilnění deskriptivním způsobem, často však zapomíná na to, jaké následky má tento akt na psychiku ženy a že může následně celoživotně negativně ovlivnit její duševní stav (posttraumatický stresový syndrom, mnohdy obtížně léčitelný) či sexuální život (posttraumatické poruchy libida a sexuálních reakcí, obsedantně-kompulsivní poruchy, fobie [32] ).

Problematika sexuálního násilí byla a stále je ve středu pozornosti jak laické, tak odborné veřejnosti. V této úvaze, rozpravě jsem se pokusil o stručný náhled na tuto problematiku právě z kulturně historického hlediska. Tento náhled pochopitelně nemůže být úplný už vzhledem k rozsahu práce, ani komplexnější a podrobnější. Ze stejného důvodu jsem se také nesnažil o postižení této problematiky v jiných kulturních okruzích.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdroje:

[1] Tattersal, I., Schwartz, J.: Extinct Humans. Oxford : Common Hill, 2000 ISBN 0-8133-3482-9

[2] Dvorský, P.: The Age of Hunters and Mammoths in Dolní Věstonice. Mikulov : Regionální museum, 2000

[3] Soukup V.: Dějiny antropologie. Praha : Karolinum, 2004 ISBN 80-246-0337-3

[4] Harris, M.: People from the Stone Age. Oxford : Oxford University Press, 1968

[5] Stoner, E.: Assyria and Code of Chammurabi. London : Watts, 1972

[6] The Holy Bible. Colorado Springs : International Bible Society, 1984 IBS91140000

[7] Naso, P.O.: Listy z Pontu. Praha : Odeon, 1966

[8] Eurípidés: Trójanky a jiné tragédie. Praha : Antická knihovna, Svoboda, 1978

[9] Iuvenalis: Satiry. Praha : Antická knihovna, Svoboda 1972

[10] Lucretius, T. C.: O přírodě. Praha : Antická knihovna, Svoboda, 1971

[11] Bahník, V.: (Ed.) Listy hetér. Praha : Svoboda, Antická knihovna, 1970

[12] Brownmiller, S.: Against Our Will; Man, Woman and Rape. New York : Bantam Books, 1986 ISN 0-553-25895-8

[13] Maitland, F.: The History of English Law. Cambridge : Cambridge University Press, 1975

[14] Coulton, G.: Medieval Panorama. Cambridge : Cambridge University Press, 1968

[15] Painter, S.: A History of the Middle Ages. New York : Knopf, 1970

[16] Thorne, S.E.: Medieval Laws and Customs. Cambridge (Mass.) : Bellknap Press, 1968

[17] Vlček, E.: Syfilis v Čechách. In Vesmír, č.2, Praha : 1996

[18] Taylor R.G.: Sex in History. New York : Vanguard, 1974

[19] Hibbert, C.: Roots of Evil. London : Weidenfeld & Nicolson, 1973

[20] Remont, W.S.: Zaslíbená země. Praha : Odeon 1978

[21] Amir, M.: Patterns of Forcible Rape. Chicago : University of Chicago Press, 1971

[22] Morgan, J.P.: WW I: German Atrocities: An Official Investigation. New York : Dutton, 1966

[23] Russel, lord z Liverpoolu: Pod bičem hákového kříže. Praha : Práce, 1966

[24] Tzetnik, K.: The House of Dolls. New York : Simon and Schuster, 1965

[25] Tulchin, J.: The Black Book: The Nazi Crimes against the Jewish People. London : William Kimber, 1966

[26] Gödtel, R.: Sexualita a násilí. Praha : Český spisovatel, 1994 ISBN 80-202-0512-8

[27] Kolektiv: Obecní kroniky vypovídají. Rajhrad : Moravský zemský archiv, 2005 ISBN 80-584763-3

[28] Lane, M.: Rozhovory s Američany. Praha : Svoboda, 1971

[29] Jahan, R.: Women in Bangladesh. Dacca : Dacca University, 1975

[30] Lang, D.: Shadow of Man. New York : Dell, 1972

[31] MacDonald, J.: The Psychology of Rape. New York : Columbia University Press, 1973

[32] Čalkovský, J.: Terapie posttraumatického stresového syndromu u obětí znásilnění. In: Sborník materiálů z III. konferencie SSS. Galanta : SAV, 2004